Svátek světla "Hromnic": Vánoční setkání judaismu s Ježíšem

Dnešní den – lidově nazývaný svátek Hromnic – je po slavnosti Narození Ježíše Krista a Epifanie, Jeho zjevení Třem mudrcům – pohanům tradičně třetí největší a současně závěrečnou slavností uzavírající vánoční dobu.

Jeho název pochází z obřadu, kterým je uveden:

Na počátku mše svaté tohoto svátku se shromažďujeme u jesliček v kostele (ty mají být mimo hlavní oltář či přední část kostela).
U nich počíná cesta do jeruzalémského chrámu ve chvíli, kdy do něj svatý Josef, pěstoun Ježíšův, spolu s Pannou Marií přinášejí malého Ježíška.

Děje se tak čtyřicet dní po Jeho narození. Tak uvádí prostřednictvím Mojžíše Trojjediný Bůh ve Starém zákoně: žena je sedm dní po svém porodu nečistá. Dalších třicet tři dní má zůstávat ve svém domě a nesmí se dotýkat ničeho posvátného.

A právě čtyřicátý den musela přijít do jeruzalémského chrámu a dát knězi k oběti jednoročního beránka nebo, pokud její rodina byla chudá, hrdličku nebo holoubě. Přicházela k východní, Nikanorské bráně chrámového nádvoří a tam byla při zvláštním očistném rituálu prohlašována za čistou. Mohla se opět připojit k duchovnímu s společenskému životu svého lidu.

Panna Maria byla uchráněna prvotního hříchu, Adamovy viny. Nespadala pod “rituály” a zákon, který dal Otec jejího a svého Syna v síle Ducha Božího židům; který vložil do judaistického náboženství.

Předznamenává pokoru, přijímá Ducha pokory, kterým je již nyní prosycen její maličký syn a Syn Boží Ježíš, a podřizuje se nařízením Zákona. Tím se stává branou do nebe. Pokorou, která je pedagogií, průvodkyní do Božího království.

Proto také dnešní svátek Hromnic, nazývaný i svátkem Očišťování Panny Marie je velkým svátkem Církve, společenství nebešťanů, pozemšťanů vedených do nebe, a duší v očistci trpících, aby do nebe mohly přijít.

Je patrně prvním z liturgických svátků Panny Marie, v němž se po čtyřiceti dnech objevuje Panna Maria, po Betlémské noci, v liturgii jako tichá, ale mocná prostřednice spásy. Plna pokory, mlčí – a proroci hovoří. Prorokují o jejím Synu, o její Oběti, o jejím prostřednictví Božích darů v národě vyvolených, jímž už není judaismus, ale křesťanství.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Drazí bratři a sestry, dnešní liturgie nás vybízí hledět k Panně Marii, jež je po výtce "Zasvěcenou". Svatý Pavel se o Ní vyjadřuje hutným a účinným obratem, který popisuje její velikost i poslání….

...Přímo Apoštola samého se můžeme seznámit s životním stylem, který vyjadřuje podstatu zasvěceného života, inspirovaného evangelními radami chudoby, čistoty a poslušnosti. On chápe život chudoby jako záruku, že bude hlásání evangelia uskutečněno naprosto zadarmo, přičemž bude zároveň výrazem solidarity s bratřími, kteří se ocitli v nouzi. Všichni v této souvislosti známe Pavlovo rozhodnutí živit se prací svých rukou a jeho nasazení při sbírce ve prospěch chudých Jeruzaléma. Pavel je také apoštolem, který přijal povolání Boha k čistotě a daroval nerozdělené srdce Pánu, aby mohl sloužit svobodněji a oddaněji svým bratřím a kromě toho ve světě, kde měla křesťanská čistota skrovné postavení, nabídl svým příkladem bezpečné vedení. Pokud jde o poslušnost, stačí si všimnout, že plnění vůle Boží a "každodenní nával ke mně a starost o všechny církevní obce" oživovaly, utvářely a stravovaly jeho život, který se stal obětí Bohu milou. To všechno jej vede ke zvolání, zaznamenaném v listě Filipanům: "Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem".

Dalším základním aspektem Pavlova zasvěceného života je misijní poslání. Cele patřit Ježíšovi, aby - jako Ježíš - patřil všem, ba dokonce, aby se tak stalo, píše "pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé". V něm, který je tak těsně sjednocen s osobou Krista, rozpoznáváme hlubokou schopnost spojovat v sobě duchovní život a misijní poslání; v něm se obě dimenze vzájemně potřebují. A tak můžeme říci, že patří k onomu šiku "mystických budovatelů", jejichž život je zároveň kontemplativní a aktivní, otevřený k Bohu i k bratřím, aby tak účinně sloužil evangeliu. V tomto mysticko-apoštolském napětí bych rád poukázal na odvahu apoštola tváří v tvář hrozným zkouškám, včetně mučednictví, na nezlomnou důvěru založenou na slovech jeho Pána: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti". Jeho duchovní zkušenost se nám tak jeví jako prožitý převod velikonočního tajemství, které tak intensivně zkoumal a hlásal jako formu křesťanského života. Pavel žije v Kristu. "Už nežiji já, - píše - ale žije ve mně Kristus" a opět "pro mě život je Kristus a smrt ziskem".

(Z  promluvy Svatého otce Benedikta XVI. ke Dni zasvěceného života, bazilika svatého Petra 2. 2. AD 2009; zdroj: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=10766)

O. Vladimír Mikulica

Čtení z knihy proroka Malachiáše:

Toto praví Pán Bůh: 
    "Hle, posílám svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte.
    Hle, přijde - praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví" Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zla-to a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let." 

Mezizpěv:

Hospodin zástupů, on je král slávy! 
Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! 

Kdo je ten král slávy" Silný a mocný Hospodin, Hospodin udatný v boji. 

Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! 

Kdo je ten král slávy" Hospodin zástupů, on je král slávy. 


Čtení z listu Židům:

    Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. 
    Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí. 

Slova svatého evangelia podle Lukáše:

    Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
    Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. 
    Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji,neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu." 
    Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí." 
    Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova -bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a slou-žila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. 
    Když vykonali všechno podle Zákona Páně,. vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním. 

Není to syn Josefův!

4. neděle po Epifanii

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 

Za krále Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil. 
Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. 
Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, železný sloup a bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země. 
Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou - praví Hospodin abych tě vysvobodil."


Žl 71 (70),1-2.3-4a.5-6ab.15ab+17 Odp.: 15a 
Odp.: Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti. 

K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben navěky! Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď, nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě! 
Odp. 
Buď mi ochrannou skálou, pevností k mé záchraně, neboť tys moje skála a tvrz. Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného. 
Odp. 
Vždyť tys má naděje, Pane, má důvěra od mého mládí, Hospodine! V tobě jsem měl oporu od matčina lůna, od klína mé matky byls mým ochráncem. 
Odp. 
Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy. 
Odp. 

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 
Bratři! 
Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. 
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. 
Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. 
Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. 
Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne. 
Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska. 




Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?" 

Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau." 

Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie." 

Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.

Dnešní evangelium ze čtvrté kapitoly svatého Lukáše je pokračováním toho z minulé neděle. Přivádí nás opět do synagogy v Nazaretu, obce, kde Ježíš vyrostl a kde všichni znají jeho i jeho rodinu. Nyní se po delší nepřítomnosti znovu vrátil a během sobotní liturgie čte Izaiášovo proroctví o Mesiáši, oznamuje jeho naplnění, naznačuje, že se týká Jeho osoby, že Izaiáš mluvil o Něm. To vyvolá mezi obyvateli Nazareta rozruch. Na jedné straně „mu všichni přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst“; svatý Marek uvádí, že mnozí pravili: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána!“. Na druhé straně však jej jeho krajané znali příliš dobře: „Je jako my – říkají. Jeho nárok, nemůže být nic jiného než domýšlivost“. „Není to syn Josefův?“, což je něco jako: co si vlastně ten tesař z Nazareta vůbec myslí?

Ano, tak se domnívají, spíše tápou: Kdo je Ježíš, kterého od dětství známe? Jedna strana synagogálního shromáždění je v úžasu nad jeho slovy vedena předtuchou: Což on není více než syn Josefův? - Druhá, více zaslepená duchem tohoto světa, klade tu samou otázku ve zlém: Není to syn Josefův? V pochybnosti nejen o Jeho božství, ale i o Jeho lidském poslání. Ježíš dává odpověď oběma stranám. Skrytou v osobě, která přesahuje Eliáše i Elizea, která jde sloužit mimo rodný kraj, i pohanům, která je vlastním lidem pronásledována. Tímto skrytým vyznáním, jež má svůj počátek v citaci ze svitku proroka Izaiáše, kterou Ježíš vztahuje v této synagoze na sebe: „Duch Páně je nade mnou!“, náš Pán implicitně vyznává: Jsem Boží Syn!

A tak, a také proto, dříve, než Pán Ježíš poprvé vstoupí do jeruzalémského chrámu, způsobí roztržku v nazaretské synagoze.

Protože si je vědom této uzavřenosti, kterou potvrzuje přísloví „žádný prorok není vítán ve svém domově“, Ježíš se obrací k lidu v synagoze slovy, která znějí jako provokace. Poukazuje na dva zázraky, vykonané velkými proroky Eliášem a Elizeem na těch, kdo nepatřili k Izraeli, aby ukázal, že někdy se najde více víry mimo hranice Izraele. Reakce je okamžitě jednomyslná: všichni povstali a vyvedli jej ven a snažili se jej dokonce shodit dolů ze srázu, ale On se svrchovaným klidem prošel mezi rozlícenými lidmi a odešel. V tomto bodě bezděčně vyvstává otázka: Proč vlastně Ježíš vyprovokoval tuto roztržku? Zpočátku nad ním lidé žasli a možná by mohl dosáhnout určitého konsensu… Právě o to však jde, že Ježíš nepřišel hledat konsensus lidí, nýbrž – jak řekne na konci Pilátovi – „aby vydal svědectví pravdě“.

Pilát nakonec patří k těm, kdo jej „ze skály svrhnou“: nechá jej na mediální (a korupční, jak zdůrazňuje filmové ztvárnění Pašijí od Mela Gibsona) nátlak židů ukřižovat. Mohl mít pochybnosti…, ale mohl se také domnívat – až do určité, pro svůj pozemský a posmrtný život rozhodující chvíle – že Ježíš je syn tesařův.

Pilát mohl být – jak i vyprávění evangelistů naznačují – nejprve na oné straně „nazaretských synagogálních otců“, kteří byli zaujati jeho slovy a začínali mu fandit, obdivovali jej a zpočátku by jim přišlo naprosto proti mysli se snažit jej svrhnout ze skály, vyhrožovat mu smrtí. Nakonec se i Pilát přidává na stranu satana, který ústy duší, které mu propadly, volá na Piláta, jako na příznivě nakloněnou stranu synagogy: „Ukřižuj!“

Ano, Ježíše chtějí svrhnout ze skály ti, kdo z otázky „Není to syn Josefův?“ nepokročí k vyznání: „Není! Je Mesiášem! Synem Božím!“

Pravý prorok neposlouchá nikoho jiného než Boha, dává se do služeb pravdy a je připraven osobně zaplatit. Je pravdou, že Ježíš je prorokem lásky, avšak láska má svou pravdu. Ba dokonce, láska a pravda jsou dvě jména téže reality, dvě Boží jména. V dnešní liturgii znějí také tato slova svatého Pavla: „Láska...se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy“. Věřit v Boha, znamená zřeknout se vlastních předsudků a přijmout konkrétní tvář, ve které se On zjevil, člověka Ježíše Nazaretského. A na této cestě Jej lze poznat a sloužit Mu v druhých.

Vrcholná služba ve společnosti je papežství, episkopát, presbyteriát...tak tato nejvyšší, nejhlubší a nejdůležitější „profese“, povolání, ukazuje cestu k následování těm, kterým je svěřena moc být autoritou ve světě, v říši, včele každého národa, obce. Jistěže si nesmíme papežství a další služby v Církvi plést se samotnou Boží dokonalostí principu a charakteru každé takovéto jednotlivé služby. To bychom si jako ona pyšná princezna nikdy dobře v životě ani přátele nevybrali ani je po smrti nenašli.

Proto při napodobování a následování příkladu duchovní služby je každý politik, ten kdo nese zodpovědnost za Boží cestu svých bližních, postaven do podobného konfliktu – a to samotným Ježíšem a Jeho Církví – jako synagogální otcové při Jeho lektorské a prorocké službě v rodné nazaretské synagoze.

V tom je inspirativní Mariin postoj. Kdo jiný znal důvěrněji Ježíšovo lidství? Nikdy jí to však nebylo kamenem úrazu jako nazaretským krajanům. Střežila ve svém srdci toto tajemství a dovedla jej přijímat stále více a stále nověji na cestě víry, až k noci kříže a plnému světlu Zmrtvýchvstání.

O Vánocích jsme poznávali Ježíšovo lidství a dnešní evangelium nás zkouší, zda máme tuto víru Panny Marie. Jinak bychom dopadli jako ti, pro které skončili vánoce o vánocích. Ti jsou schopni svrhnout Ježíše ze skály svého života.

"...Sou to prostě a jednoduše vánočky (bábovky)."

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Angelus Domini, Náměstí sv. Petra 3. 2. AD 2013; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17788;

(srov. Joseph kardinál Ratzinger – Benedikt XVI. L´infanzia di Gesù,11;

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Nešlo Ti,

Ježíši, synu Panny Marie

a Synu Boží,

o bezkonfliktní vystupování:

nejsi vtělením humanity,

ale vtělením Boha.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI.,

ve kterých nám ukazuje eskalaci konfliktu v nazaretské synagoze,

již působíš Ty.

Dnes ji působí Tvůj Duch:

V Evropě, kde mnozí křesťané sami snímají kříže z veřejných budov,

z úřadů, učeben a dokonce z kostelů, z míst modlitby

(nebo je dokonce na místě své modlitby ani nechtějí mít)

přichází trest za toto „svržení ze skály“:

Odstranění křížů z míst, kde je Církev

díky Tvému Duchu

zakořeněna křesťanstvím v evropské kultuře,

způsobuje uhynutí těchto kořenů:

nenesou v nás a mezi námi plody Tvého Ducha.

Pak nejsme schopni ty, kdo přicházejí jako nájezdníci

a ničitelé Tvého kříže,

přivést ke křtu,

protože se klamně domníváme, že jsme Tebe, Tvůj kříž,

zničili pod Skálou svržení:

Ty však,

syn nikoli Josefův, ale Boží,

neviditelně procházíš

jako milosrdný Soudce naším středem!

Amen.